RSS mělo pomoci vytvořit otevřenější web, kde by lidé rozhodovali, odkud a jak chtějí obsah odebírat. Místo toho se jeho vývoj rozdělil do soupeřících větví a později jej zastínily sociální sítě.
Příběh RSS má dvě roviny. První je příběhem o představě budoucího webu, která se nikdy zcela nenaplnila. Druhá ukazuje, jak se snaha společně vylepšit oblíbený standard proměnila v jeden z nejspornějších rozkolů v dějinách open-source softwaru.
Představa otevřeného, „syndikovaného“ webu
Na konci devadesátých let, mezi vstupem Netscapu na burzu a krachem dot-com bubliny, bylo jasné, že web ještě výrazně poroste. Nikdo ale přesně nevěděl, jak bude vypadat. Jedna silná představa se opírala o syndikaci: obsah by nevycházel jen na jednom webu, ale mohl by se balit a zobrazovat i na dalších místech.
Původní web fungoval jednoduše: prohlížeč si vyžádal dokument z jednoho serveru. Syndikace slibovala něco širšího. Weby a firmy by mohly svůj obsah nebo služby nabízet přes mnoho různých prostředníků.
Kevin Werbach v roce 1999 předpovídal, že se syndikace stane základním modelem internetové ekonomiky. Firmám i jednotlivcům podle něj umožní zachovat kontrolu nad svou online identitou a současně využít velký dosah internetu.
Podobně jako televizní stanice šíří pořady prostřednictvím menších lokálních stanic, mohly by firmy a média oslovovat lidi přes mnoho webů. Uživatelé by si pak více určovali, kde a jak budou s konkrétní firmou nebo médiem komunikovat.
Jedním ze standardů, který měl tuto budoucnost umožnit, bylo RSS. Werbach jej označil za ukázkový příklad jednoduchého syndikačního protokolu. Jiný tehdejší článek jej popsal jako první protokol, který skutečně naplnil potenciál XML. RSS mělo lidem i agregátorům obsahu pomoci vytvářet vlastní výběry z toho, co web nabízel.
O dvě desetiletí později však RSS působilo jako technologie na ústupu. Nejvíc jej používali podcasteři, programátoři a autoři technologických blogů. Oranžová ikona RSS se přitom stala i symbolem odporu vůči stále centralizovanějšímu webu, který ovládá malý počet velkých korporací.
Jak se to stalo? Byl úpadek RSS nevyhnutelný, nebo jej urychlily vnitřní spory, které zabránily rozvoji jediného společného standardu?
RSS vzniklo dvakrát
RSS bylo v podstatě vynalezeno dvakrát. Proto nikdy nemělo jednoho nesporného vlastníka. To vedlo k nekonečným debatám a osobním sporům, ale zároveň ukazuje, že šlo o myšlenku, pro niž nastal správný čas.
Netscape a portál My Netscape
V roce 1998 Netscape hledal cestu ze svých potíží. Jeho prohlížeč Netscape Navigator, který dříve používalo asi 80 % uživatelů webu, rychle ztrácel pozici ve prospěch Internet Exploreru. Firma se proto rozhodla soutěžit na jiném poli.
V květnu 1998 vznikl tým pro interní „Project 60“. O dva měsíce později Netscape oznámil portál My Netscape, konkurenci pro Yahoo, MSN a Excite. V březnu následujícího roku k němu přidal službu My Netscape Network.
Uživatelé si mohli upravit svou stránku My Netscape pomocí „kanálů“ s čerstvými titulky z jiných webů. Stačilo, aby daný web zveřejnil speciální soubor v předepsaném formátu. Uživatel pak klikl na tlačítko typu „Přidat kanál“ a na své stránce získal malý blok s odkazy na nové články.
Tímto speciálním souborem byl RSS soubor. Netscape nejdříve uváděl, že zkratka znamená RDF Site Summary. RDF (Resource Description Framework) je způsob, jak popisovat vlastnosti digitálních zdrojů, například webových stránek. RSS se mělo o RDF opírat, ale první ukázkový RSS dokument Netscapu ve skutečnosti žádné RDF značky nepoužíval; pouze deklaroval RDF jmenný prostor XML.
Dan Libby, jeden z autorů specifikace, vysvětloval, že Netscape záměrně omezil složitost formátu. Verze 0.90 měla být jen začátek. Pozdější verze měly RSS více sladit s tehdy vznikajícími standardy XML a RDF.
Za RSS stáli Libby a Ramanathan Guha. Guha dříve v Applu vytvořil Meta Content Framework (MCF), formát pro popis metadat o webových stránkách i souborech. Ukázal jej v aplikaci HotSauce, která zobrazovala vztahy mezi soubory jako síť uzlů v trojrozměrném prostoru. Po přechodu do Netscapu vytvořil s konzultantem Timem Brayem XML verzi MCF, z níž vycházel návrh RDF pro W3C. Zájem o RDF v RSS tedy dával smysl. Libby později uvedl, že původní ambice musely ustoupit času a obavě, že RDF je pro běžné uživatele příliš složité.
Dave Winer a blogovací větev
Ve stejné době se rozvíjelo weblogging, dnešní blogování. Jedním z průkopníků byl Dave Winer, šéf firmy UserLand Software, která vytvářela rané systémy pro správu obsahu. Ty pomáhaly publikovat i lidem bez hlubších technických znalostí.
Winer provozoval blog Scripting News, dnes jeden z nejstarších dosud existujících blogů. Už 15. prosince 1997, tedy více než rok před oznámením My Netscape Network, zveřejnil, že blog bude dostupný v XML i v HTML.
Jeho XML formát se začal označovat jako Scripting News. Měl se podobat Microsoft Channel Definition Formatu, standardu „push“ technologie předloženému W3C v březnu 1997, původní soubor se však nepodařilo dohledat, takže toto srovnání nelze ověřit. Stejně jako Netscape RSS organizoval obsah tak, aby mu rozuměly jiné programy.
Když Netscape vydal RSS 0.90, UserLand podporoval oba formáty. Winer ale považoval Netscape RSS za nedostatečné: umělo jen seznam odkazů, zatímco jeho formát dokázal přenést i celé odstavce s jedním či více odkazy.
V červnu 1999 proto Winer představil ScriptingNews 2.0b1. Tvrdil, že se nejprve neúspěšně pokoušel přesvědčit Netscape, aby nedostatky RSS 0.90 řešil. Nová verze přidala do prvku <header> několik položek a svými možnostmi se RSS přiblížila. Winer svůj formát označoval za „tučný“ syndikační formát, protože mohl nést celé odstavce, nejen odkazy.
Krátké období shody: RSS 0.91
Netscape vydal RSS 0.91 hned následující měsíc. Šlo o zásadní obrat: RSS už nemělo znamenat „RDF Site Summary“, ale Rich Site Summary. RDF bylo odstraněno a do formátu se dostala řada značek ze Scripting News.
Libby vysvětloval, že poskytovatelé obsahu potřebují spíš syndikační než metadatový formát. RDF vyžadovalo přesnou strukturu, hůře se chápalo a chyběly nástroje pro jeho tvorbu, ověřování a zpracování. Proto Netscape zvolil běžnější přístup založený na XML.
Winer byl nadšený: RSS 0.91 označil za lepší, než čekal. UserLand je přijal místo svého ScriptingNews 2.0b1. Chvíli to vypadalo, že RSS konečně získalo jedinou společně uznávanou specifikaci.
Jenže už o rok později se RSS 0.91 zdálo příliš omezené. Lidé chtěli dělat věci, které specifikace neřešila, a některá pravidla byla zbytečně svazující: kanál například směl obsahovat nejvýše patnáct položek.
Netscape po RSS 0.91 zřejmě ztratil zájem. Do debaty se vedle UserLandu zapojily O’Reilly Net s agregátorem Meerkat a zpravodajský agregátor Moreover.com. Na e-mailové konferenci Syndication se vedly pravidelné diskuse o další podobě RSS. Brzy se ale ukázaly zásadní rozdíly.
Spor: jednoduchost, nebo rozšiřitelnost?
Archiv konference Syndication se dochoval a nabízí téměř okamžitý záznam toho, jak technický spor přerostl v politický rozkol.
Na jedné straně stál Dave Winer. Chtěl RSS posouvat dál, ale opatrně. V červnu 2000 zveřejnil na webu UserLand vlastní specifikaci RSS 0.91. Neobsahovala velké změny proti Netscape verzi; podle Winera šlo hlavně o úklid a popis toho, jak se RSS používá v praxi, protože Netscape už dokumentaci neudržoval.
Winer tvrdil, že RSS uspělo díky jednoduchosti. Návrat jmenných prostorů XML nebo RDF by podle něj přidal velkou složitost bez odpovídajícího přínosu pro vydavatele obsahu. V příspěvku do konference připustil, že spor může skončit rozštěpením: chtěl například podporu publikování a odběru, ale „zuby nehty“ hodlal hájit jednoduchost. Jmenné prostory, schémata ani z RSS udělat dialekt RDF nechtěl.
Proti němu stáli mimo jiné Rael Dornfest z O’Reilly, Ian Davis ze startupu Calaba a tehdy čtrnáctiletý Aaron Swartz. Domnívali se, že RSS nutně potřebuje jmenné prostory XML – tedy mechanismus, který dovolí bezpečně přidávat nové druhy informací, aniž by se pletly s existujícími značkami.
Davis navrhoval modulární systém založený na jmenných prostorech. Ten by podle něj umožnil RSS rozšiřovat, aniž by se každá nová funkce musela vměstnat přímo do jádra specifikace. Tábor jmenných prostorů předpokládal, že RSS nebude sloužit jen pro blogové příspěvky. Právě modularita měla zabránit tomu, aby se formát s rostoucím počtem použití stal neovladatelným.
Pod technickým sporem byl ještě hlubší rozpor: k čemu RSS vlastně slouží? Winer vytvořil Scripting News pro syndikaci vlastních blogových příspěvků. Guha a Libby v Netscapu chápali RSS jako zmenšenou mapu nebo výtah webu pro portál. Davis tvrdil, že RSS bylo původně určeno pro vytváření malých map webů a nyní je třeba je rozšířit i pro jiné druhy informací než novinové titulky. Winer naopak podrážděně zdůrazňoval, že jeho Scripting News bylo původním RSS a vzniklo pro jiný účel.
Když se lidé, kteří standard rozvíjeli, neshodnou ani na tom, proč existuje, rozkol je velmi pravděpodobný.
Velký fork RSS
Rozkol přišel ve chvíli, kdy Rael Dornfest oznámil návrh RSS 1.0 a sestavil pracovní skupinu RSS-DEV Working Group. Byli v ní Davis, Swartz a další, nikoli však Winer.
V novém návrhu RSS opět znamenalo „RDF Site Summary“. RDF se vrátilo pro popis vlastností jednotlivých částí RSS. Specifikace Winera výslovně uznávala a připisovala mu popularizaci RSS díky jeho „evangelizaci“. Zároveň ale tvrdila, že pouhé přidávání dalších prvků bez modulární rozšiřitelnosti obětuje škálovatelnost. RSS 1.0 proto definovalo modulární systém založený na XML jmenných prostorech.
Winer byl pobouřen hlavně tím, že si skupina zvolila název „RSS 1.0“. V jiné debatě popsal tento krok jako krádež. I další účastníci Syndication měli za to, že bez všeobecné shody komunity neměla skupina používat název RSS.
Skupina si jej ponechala. Dan Brickley to hájil tím, že RSS 1.0 stojí pevně na původní vizi RSS a na dlouhé tradici vedoucí přes MCF, RDF a související specifikace. Jinými slovy: podle něj měl projekt s RDF na označení RSS větší nárok než Winerova větev, protože RDF bylo součástí původní koncepce.
RSS-DEV vydala konečnou RSS 1.0 v prosinci 2000. Ve stejném měsíci Winer zveřejnil RSS 0.92. To přidalo několik malých volitelných rozšíření, mimo jiné značku <enclosure>, kterou si brzy osvojili podcasteři. RSS se tak oficiálně rozdělilo.
Není zřejmé, proč nebylo vynaloženo větší úsilí zapojit Winera do pracovní skupiny. Byl významným účastníkem konference a zjevně se velkou měrou zasloužil o popularitu RSS. Tim O’Reilly však později uvedl, že Winer se přestal účastnit, když se skupina přiklonila ke směru, který se mu nelíbil, a označil vše za spiknutí s cílem jej připravit o RSS.
Winer odpověděl, že se s Dalem Doughertym sešel dva týdny před oznámením a s Raelem Dornfestem mluvil i těsně před ním, ale nikdo mu neřekl, že se specifikace bude jmenovat RSS 1.0. Dozvěděl se to až z veřejného oznámení. Ptál se, co se stane, pokud byl tento plán připraven v soukromí bez varování, konzultace či možnosti pro účastníky Syndication souhlasit nebo nesouhlasit. UserLand podle něj odvedl mnoho práce na vytvoření, popularizaci a podpoře RSS a přijetí názvu RSS 1.0 druhou skupinou by mu znemožnilo dál používat vlastní název.
V archivu Syndication se před veřejným oznámením návrhu RSS 1.0 nepodařilo najít diskusi o použití tohoto názvu.
Atom a vrchol popularity
V roce 2003 se RSS rozdělilo znovu. Několik vývojářů unavených hádkami vytvořilo nový formát Atom. Atom odstranil RDF, ale převzal XML jmenné prostory a později jej specifikovala IETF.
Vedle sebe tak existovaly tři soupeřící formáty: Winerovo RSS 0.92, později RSS 2.0 přejmenované na „Really Simple Syndication“; RSS 1.0 pracovní skupiny RSS-DEV; a Atom.
Tato roztříštěnost mohla rozvoj RSS zkomplikovat, ale nezabránila jeho rychlému růstu v prvním desetiletí 21. století. New York Times začaly v roce 2004 nabízet titulky přes RSS a vydaly článek, který laikům vysvětloval, co RSS je a jak ho používat. Google Reader, čtečka a agregátor RSS, vznikl v roce 2005 a používaly jej miliony lidí. V roce 2013 New York Times v nekrologu Aarona Swartze označily RSS za všudypřítomnou technologii.
Než se velká část planety přesunula na Facebook, bylo RSS pro mnoho lidí běžným způsobem, jak sledovat novinky na internetu.
Proč RSS ztratilo hlavní roli
V lednu 2013, kdy vyšly zmíněné nekrology, už RSS procházelo zlomem. Google Reader skončil v červenci 2013. Google uváděl, že počet uživatelů v průběhu let klesal. Média pak často vyhlašovala, že RSS je mrtvé. Taková prohlášení ale zaznívala už dříve.
Steve Gillmor například v květnu 2009 v TechCrunchu radil opustit RSS a přejít na Twitter. Tvrdil, že Twitter je lepší kanál: kromě samotného článku ukazuje i reakce lidí, dovoluje sledovat konkrétní osoby, ne jen zdroje.
RSS dnes mrtvé není, ale už zdaleka nemá někdejší význam. Nabízí se několik vysvětlení.
První a nejpřesvědčivější je, že sociální sítě nabízely lidem více. Stejně jako RSS poskytovaly přehled novinek, navíc ale přinášely konverzaci, doporučení a sociální vazby. Zároveň více vyhovovaly firmám, které je vlastnily. Ty mohly získat data o pozornosti uživatelů a lépe prodávat reklamu.
Někteří proto vykládali ukončení Google Readeru jako snahu převést lidi na Google+. Google+ bylo možné monetizovat způsobem, jakým samostatnou čtečku RSS nikoli. Marco Arment, autor Instapaperu, v roce 2013 napsal, že Reader se stal obětí boje o vlastnictví dat, pozornosti, reklamních příjmů, růstu a relevance. Google podle něj potřeboval, aby lidé četli a sdíleli přes Google+, pokud měl soupeřit s Facebookem.
Druhé vysvětlení je prostší: RSS bylo pro běžné uživatele vždy příliš technické. Dokonce i New York Times si v roce 2006 stěžovaly, že zkratku RSS vytvořili počítačoví nadšenci a není zvlášť uživatelsky přívětivá. Před vznikem známé RSS ikony v roce 2004 odkazovaly weby na své kanály malými oranžovými políčky s nápisem „XML“. Kliknutí navíc často vedlo na stránku plnou značek XML, ne na srozumitelné rozhraní pro odběr.
Pro běžné lidi proto RSS nebylo pohodlné. Nebylo navrženo jako spotřebitelská služba a mělo příliš mnoho překážek. Když přišla snadnější alternativa, mnoho lidí přešlo jinam.
Co z toho plyne
RSS možná mohlo část svých omezení překonat, kdyby se dál vyvíjelo. Možná by šlo doplnit o způsob, jak by si lidé odebírající stejný zdroj vyměňovali své názory na články.
Velké firmy ale mohou své produkty měnit rychle a rozhodovat bez dohody se širokou komunitou. Komunita kolem RSS naproti tomu musela hledat konsenzus. Velký fork RSS ukazuje, jak těžké to bylo.
Když se ptáme, proč RSS přestalo být tak populární, první odpověď zní: vytlačily je sociální sítě. Pokud se ptáme, proč to dokázaly, odpověď může být, že lidé, kteří se pokoušeli rozvíjet RSS, řešili těžší problém než například budování jedné centralizované služby. Rael Dornfest to v konferenci Syndication shrnul výstižně: mnohem méně jednoduchá než samotná serializace dat byla politika.
Dnešní internet tak do jisté míry skutečně funguje syndikovaně: média šíří svůj obsah přes Facebook a Twitter podobně, jako se televizní pořady šíří přes další stanice. Děje se to však jen prostřednictvím několika málo kanálů. Uživatelé proto nemají kontrolu nad svou online identitou v míře, kterou si Werbach představoval.
Jedním důvodem je firemní zájem: otevřený formát RSS velkým technologickým firmám neposkytoval takovou kontrolu nad daty a pozorností uživatelů, jakou potřebovaly pro reklamní model. Druhý, všednější důvod je, že centralizované systémy se navrhují snáz než společné standardy. Konsenzus vzniká pomalu a těžko. Když se ho nepodaří najít, nespokojení vývojáři odejdou a vytvoří konkurenční standardy.
Poučení může znít jednoduše: chceme-li otevřenější a lepší web, musíme se naučit spolupracovat tak, abychom si navzájem nestavěli překážky.
RSS žije dál
RSS možná zmizelo z očí běžných uživatelů, nezmizelo ale z internetu. Dodnes stojí za odběrem podcastů, newsletterů, odborných webů, zpravodajských serverů i osobních blogů. Funguje tiše na pozadí, bez algoritmu, bez nutnosti zakládat účet a bez toho, aby o pořadí zpráv rozhodovala jedna platforma.
Právě v tom je jeho síla. RSS není tak pohodlné jako sociální síť, ale dává čtenáři svobodu vybrat si zdroje, čtečku i způsob, jakým bude informace sledovat. Není to relikt minulosti, ale je to jednoduchá, otevřená infrastruktura, která stále připomíná, že web může patřit i svým uživatelům.
Zdroj: twobithistory.org/2018/09/16/the-rise-and-demise-of-rss.html (volně přeloženo)